Pavel Koklar – být v pohybu a rozdávat energii

Pavel Koklar – být v pohybu a rozdávat energii

Můj život s „ereskou“ začal v šestatřiceti letech, to mě naplno zasáhla první ataka… Musel jsem dávat pozor, kam šlapu, schody či delší chůze byly velkým problémem. Necítil jsem nohy od kolen dolů, neměl cit v rukách a nakonec jsem přestal chodit úplně. Tři týdny jsem ležel v nemocnici, ale diagnózu jsem se nedozvěděl.  Tu lékaři stanovili až o půl roku později, kdy jsem dostal brnění do končetin. Pak už bylo jasno. Od té doby jsem léčen interferony a až na občasné únavy a stavy, kdy mě všechno bolí i když jen v klidu ležím, je můj zdravotní stav naštěstí stabilní. Mohu se věnovat své práci tiskaře, která mě moc baví a kterou můžete potkat všude tam, kde je stříbrná či zlatá ražba. Knížky, obaly od čokolád, zlacené etikety… to vše dělám. V práci mi vyšli maximálně vstříc (kvůli roztroušené skleróze) a tak mám jen 6ti hodinovou pracovní dobu. Mou velkou vášní je hudba. Už jako malý kluk jsem přičichl k folklóru. Dříve jsem i tancoval, což už teď , zejména kvůli „vypadávajícímu“ kolenu nejde, ale hraju na kytaru a zpívám v kapele souboru Furianti. Jsme parta lidí na stejné vlně, ti muzikanti mě drží dodneška. Zkoušíme jednou týdně,pak brnkám do strun i v kapele Koníček,  na počítači dělám grafiku, mimo jiné i pozvánky nebo třeba péefka pro českobudějovickou Rosku, v níž vykonávám funkci místopředsedy. Účastním se akcí, které Roska pořádá, jezdím na rekondice, i když přiznávám, že v poslední době jsem polevil. Také rád fotografuji, ať už svatbu či další rodinné události, nebo výlety po Česku i zahraničí. Co se hne, to fotím. Před třemi lety jsem byl navštívit mladší dceru v Číně, studuje tam. Nafotil jsem u ní přes tisíc fotek. Cestování zatím naštěstí zvládám, jen únava se občas projeví. Zatím však držím a nemoc si nepřipouštím, jsem veselá povaha, snažím se být mezi fajn lidmi, co vám dají energii a sám se jí snažím taky rozdávat.  A hlavně se z toho nepo :-D